Amalgam (co předběhl dobu, moc)

30.3.2015 Najdete v rubrice Hudba jinak, Jiné myšlení, MEGABLOGY, Osobní

Když jsem v polovině 70. let min. stol. a dalších dvacet let vymýšlel a realizoval hudební projekty, kombinujících nejrůznější inspirační zdroje (z celého světa), informace (dějiny hudby v různých dobách a etnikách), nástroje (spíše doma vyrobené, a co nejjednodušší, např. didgeridoo, tibetské mísy, lidský hlas v podobě alikvotních tónů) a jejich společné použití na jedné scéně v jednom čase (jakýsi amalgam, směs kovů a idejí), navíc jako prostředek zachování a budování oč alternativnějších, o to efektivnějších forem svobody uprostřed totality, samozřejmě jsem si tehdy nedokázal ani představit, jak by tyto ideje mohly být (pří)nosné. Byly, bohužel ale, kvůli české zaťatosti a asi i žárlivosti různých (tehdy ideologických, dnes profesních) odborníků, jen pro mne a pár stovek nadšenců. Na přeskáčku zavzpomínám a výsledek propojím čerstvými citáty z inspirujícího eseje (pro ty, kteří si nevšimli tehdy a nevidí trendy ani dnes). Dávám si tím pašáka (protože kdo, když ne já, a kdy, když ne teď?)…

Ohlédnu se po tom, co jsem na vlastní uši, oči a kůži zažil: za českou historií new age a jiné hudby (a svou posedlostí médii) ve formě megablogu, inspirované článkem o současných mediálních a společenských trendech. Data budou důležitější než věci, protože budou představovat moc. Naopak věci budou ztrácet hodnotu. Zrodí se společnost, v níž majetek nebude hlavním měřítkem všeho, prognostikuje Karel Hvížďala v eseji Je tu čtvrtá revoluce a pátá moc. Nějak to bylo ve vzduchu už tenkrát, a tak jsem se to snažil intuitivně (spolu s řadou jiných nezávisle myslících a tvořících u nás a ve světě) realizovat.

Je to stále stejné: mladý tvůrčí člověk, začínající umělec, jenž není spokojen se světem kolem sebe, intuitivně cítí krize i případné možné trendy. A zkouší co se dá. Má-li odvahu, naivně drzou umanutost a výdrž, sem tam se mu povede něco (z)měnit. Zatímco koncem 60 let jsme si všichni užívali (závanů) svobody, po příjezdu tanků a nástupu normalizace jsme věděli, že je jí konec. Naštěstí za železnou oponou probíhal podobně osvobozující proces, a mladí vlasatci začali měnit svět. I my jsme se aktivně přidávali, co to šlo. V mém případu každý koncert následoval samizdatový časopísek, ihned po sametu jsem s přítelem začali dovážet tibetské mísy a na seminářích jsem začal učit naslouchat zvukům přírody a stromů, hru na didžeridu, zpívat alikvotní zpěv a bubnovat na džembe.

Pokusy s autentickým zvukem do té doby v hudbě nepoužívaných materiálů a předmětů (nebyly peníze na kvalitní a drahé nástroje, a i kdyby byly, nebyly ty nástroje) byly ryze amatérské, takže jsme (u)dělali z nouze ctnost a hrávali třeba na sbírku převrácených hrnců, na různé délky nařezané klacky nebo ocelové tyčinky nařezané z trianglů, myslivecké vábničky, dětské hračky, nenaladitelné gongy ze zbytků kovů z Amati Kraslice, zásadně bez not, jen s velkými pruhy balicího papíru pokreslenými barevnými vlnami a značkami minut, předznamenaly i vznik celého hudebního směru, tzv. new age a world music. Hráli jsme také, v kontrastu k co nejhlasitějšímu rocku, velmi tiše, jednak na letních setkáních cvičenců jógy, takže to byl i nácvik zvukové meditace, jednat abychom mohli hrát bez mikrofonů, v přírodě (ambientní poslech).

Učil jsme zájemce tehdy neznámému, velmi terapeutickému (až buddhisticky zenovému) umění naslouchat, a přispěl tak u nás ke vzniku jak dalšího druhu hudby – new age, tak později světově unikátních ale přitom endemických hudebně duchovních nástrojů, jako je sférická píšťala. Propojoval jsem s hudbou i literární tvorbu, malbu, duchovnost. S tím souvisela i možnost pouštět tyhle nové druhy a formy hudby v rozhlase (Vltava) a napomoci tak vybudovat jakousi virtuální síť posluchačů i interpretů. Jinými slovy, bezmoc jsem transformoval v umanuté bažení po svobodném tvůrčím vyjádření, a jeho šíření. A navíc byl pokrok hudební neoddělitelně propojen s pokrokem na poli duchovnosti (a naopak).

Na tzv. černé burze jsme kupovali a měnili elpíčka, protože jsme chtěli být informováni o tom, co se děje za železnou oponou. Jazyky jsme neznali, ale hudba sama o sobě byla strhujícím způsobem revoluční (nejen Beatles a Who, ale i Zappa). A čím víc jsem měl naposloucháno, tím víc to ze mne muselo ven (což se týkalo i dalších nadšenců). Po období rockových skupin pak následovalo období Amalgamu. Časté střídání jednotlivých členů příležitostné kapely Amalgam (a označování koncertů pořadovými čísly) bylo jak obranou vůči pokusům StB sledovat a kontrolovat tuhle centrálně nepodchycenou, a tedy nekontrolovatelnou aktivitu, tak formou konspirativní nutnost a sebeobrany vůči ješitnému ego které chtělo být slavné. I v tomto jsme předběhli vývoj, o kterém Hvížďala dnes píše: Informační sféra bude generovat s bezprecedentní rychlostí důležité poznatky, v nichž se člověk, který nebude chtít být ovládán, bude muset orientovat.

Až na onu zmiňovanou rychlost jsme prakticky totéž evokovali a šířili jak na koncertech, tak pomocí tehdejších forem rozmnožování nahrávek, jež umožnil technologický vývoj domácího nahrávání i pozdějších počítačů, a možnost kopírovat a šířit nahrávky koncertů anebo kompilace skladeb (sám výběr a pořadí byl předávanou informací a zprávou o autorovi kompilace) nejrůznějších hudebníků celého světa na kazetě a později tak revolučnímu cédéčku (zdarma, prostým kopírováním, tehdy se tomu říkalo vypálením). Na přednáškách, např. Přežije sítár rock 2000?, a pomocí oficiálního rozhlasového vysílání (za 20 let jsem odvysílal rámci v ostravském Československém rozhlase, a po sametu v soukromých rádiích Golem, Drak, a ve veřejnoprávním Českém rozhlase 3, několik tisíc alb etnické a new age hudby) a toho, že si to všechno někteří posluchači nahrávali přímo z vysílání a archivovali (viděl jsem na vlastní oči u jednoho posluchače dvě plné speciálně vyrobené skříně nacpané k prasknutí pečlivě popsanými audiokazetami mými rozhlasovými pořady), jsme nevědomky pomáhali ke vzniku a šíření tzv. páté moci – moci hudební a dnes sociální sítě (po moci ústavní, výkonné, soudní a moci klasických médií).

Připomínám, že píši o konci 70. let min. stol., přičemž zásadní změnu předjal (zoficiálněl a pojmenoval) roku 2006 časopis Time, který při tradičním vyhlášení osobnosti roku zvolil místo konkrétního člověka monitor počítače a nápis – You (ty, nebo vy). Tedy: jsi to ty, kdo může publikovat, co chce, protestovat, proti čemu chce… osobností roku se stal každý, kdo měl počítač a byl (u nás trochu později) připojen k síti (a uviděl se v jako zrcadle lesklé obálce časopisu)… připomíná po letech Hvížďala. A já připomínám, že jsem byl také u prvních nadšeneckých her s prvními počítači (v Sekci mladé hudby) koncem 80. let min. stol., a začal počítač k psaní svých fejetonů používat hned počátkem 90. let, a na internetu pravidelně publikovat už v roce 1996

Tahle amatérská (ale o to víc tehdejší tajnou mocí sledovaná) výchova posluchačů, budoucích návštěvníků letních amatérských, bubenických, ale především etnických a docela jiných souborů (např. na prvních ročnících festivalu Colours of Ostrava), napomohla jak ke vzniku mnohých amatérských kapel při několika lokálních klubech, kde mohly hrát (scény např. na kolejích v Brně, ve ValMezu, v Děčíně, v Karlových Varech a v Ostrově nad Ohří atd.) a jak už v době totality. V mém případu veškerá aktivita po sametovém převratu vyústila v celou nekonečnou sérii přednášek, seminářů, a nakonec i v knižní produkci: vydal jsem hned několik knih o této a jiné hudbě (Hudba je lék budoucnosti, Dátá 1996, Tajné dějiny hudby a Hudba jinak, Eminent 2000 a 2003), a později, kdy už jsem zase věděl, že je třeba být samizdatovým autorem, řadu soukromě vydaných knih fejetonů na tehdy žhavá témata, nejen hudební např. Co je za hudbou, 2009, ale i o přirozeně porodních a emancipací vyprovokovaných bohužel spíše negativních trendech s tím vším souvisejících, např. v oblasti (ne)přirozených porodů, rychlokvašené emancipace a ztrátu přirozeného ženství.

Naše naděje leží snad v tom, že lidská bytost navzdory čtvrté revoluci, kterou si přivodí (po revoluci neolitické, kdy pěstitelé a chovatelé zvítězili nad lovci, průmyslové, a digitální, kdy digitální média začala válcovat ty předešlé) zůstane i v oné hyperinformační sféře jedinečným tvorem, který má schopnost transcendence…doufá (stejně jako já doufal a snažil se čtyřicet let) v sílu moci mediální, Hvížďala. Když jsem téměř deset let vydával v polovině 90. let časopisy Mana a Baraka (každé číslo bylo monotematické, a články byly velmi dlouhé, každé číslo bylo svým rozsahem vlastně knihou), předběhl jsem značně dobu nejen námětově, ale i kvalitou a právě tím, co dnes, po dvaceti letech, zdůrazňuje i Karel Hvížďala: Osvícená média budou mít za této situace jedinečnou historickou šanci přitahovat progresivní mozky, vědce, filosofy a novináře a nastolovat podstatnou agendu, nikoliv pouze kopírovat aktuální politiku…nový produkt bude prý mít pouze jeden materiál, delší, než jsou texty v běžných magazínech…

Naznačuji, že od počátku 70. let, kdy jsem začal ze společenské bezmoci sebezáchovně amatérsky aktivně hrát (a pořádat koncerty a organizovat koncerty jiným, např. indickým hudebníkům) a přednášet a psát o jiné hudbě (byl jsem první, kdo dělal rozhovory např. s Janotou, Plíhalem, Šulákovou, Cutlerem, a později i Henry Marshallem, Devou či tablistou Zakirem Hussainem, Stephanem Micusem a dalšími), byl můj život pestrou směsí nejrůznějších podnětů setkání koncertů a prezentací, tedy amalgam. Jenž navíc v mnoha oborech a formách značně (hodně moc) předběhl svou a estébáckou dobu a jejich moc (aniž si toho česká veřejnost, kde běžně a typicky nikdo není prorokem, ráčila tehdy a dodnes všimnout). Promyšleně a umanutě jsem učil lidi myslet, být svobodní, otevření, a nikdy jsem si za to (kromě výloh) nenechal platit (proto na mě na nic neměli). Trpělivě jsem umravňoval ego ale zůstával svůj.

Užil jsem si vrchovatě, a třeba to i s ní (společností, když ne s dobou) nakonec nějak dobře dopadne, také protože si příčin a stavu věcí začali, viz i výše uvedené citace, všímat i jiní…

http://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastimil_Marek

a další doporučená četba pro šprty:

http://blog.baraka.cz/2011/03/derava-pamet-alternativniho-hudebnika/

http://blog.baraka.cz/2009/01/hudba-nad-zlato/

http://blog.baraka.cz/2014/05/lekce-zvukem-pro-pokrocile/

http://blog.baraka.cz/2010/08/hrdelni-a-alikvotni/

http://blog.baraka.cz/2009/01/hlas-jako-zazrak/

http://blog.baraka.cz/2009/01/mantry-iii-kategorie/

http://blog.baraka.cz/2009/01/deva-zpivala-praze/

http://blog.baraka.cz/2010/09/patnact-let-s-mantrami-henry-marshalla/

http://blog.baraka.cz/2009/01/rozhovor-s-henry-marshallem/

http://blog.baraka.cz/2014/09/jazz-yatra-1980/